EPJ Bulvár

Kampaň Arma 3 máme za sebou a rozhodl jsem se sepsat nějaké krátké dojmy, které ve mne zanechala. Předem upozorňuji, že jsem se snažil úplně vše neodhalit, ale budu řešit děj, takže pokud si nechcete nechat předem nic dalšího prozradit, pak se čtením vyčkejte, než sami kampaň dohrajete.

No asi jste všichni zachytili, že kampaň nevyšla najednou v září při oficiálním vydání hry, ale vycházela po jednotlivých epizodách v průběhu přibližně půl roku.

První epizoda nazvaná Survive v rychlosti vnese hráče do globální situace, která panuje ve světě v roce 2035, kdy se kampaň odehrává. Bohužel mi ale po těch pěti měsících od spuštění nijak zvlášť neutkvěla v paměti, i proto, že se s ní nadále v kampani nijak nepracuje, což je možná škoda. Příběh vás tedy rovnou přenese na Stratis do kůže Kerryho a zanedlouho rovnou do konfliktu s lokální armádou. Název „Survive“ napovídá, že půjde hlavně o přežití a o to první mise skutečně jde. Pak se ale hráč setká k Millerem a průběh se nastaví do předchystaného rámce. Vyber si vybavení, kterého je možná až zbytečně moc, poslechni si, co si vykládají vojáci na improvizované základně, vyber si nějakou vedlejší misi nebo jdi rovnou na tu hlavní, která posune děj kupředu. Ještě se vrátím k systému vedlejších misí. Když jsem kdysi recenzoval Armed Assault, tak právě systém volitelných misí jsem jako jednu z mála věcí tehdy chválil. Tady ten systém je také, ale vše se odehrává na základně, která bohužel na mne nezapůsobila jako živá základna, ale jako nějaký meziprostor (hub), kam si jen odskakujete mezi jednotlivými misemi a kde bohužel není šířeji využita zpětná vazba okolního dění či průběhu misí. Jen dialogy mi v tomto případě nestačily. Neuvěřil jsem. Samotné mise ale nejsou špatné. Už si nevybavuji, jak přesně šly za sebou, ale pamatuji si některé detaily z nich a celkový dojem, který byl po dohrání dobrý. Závěr s přesunem na Altis vypadal slibně.

Ke konci listopadu jsme se dočkali druhé části Adapt, která začínala misí jenž asi nejvíce nesla duch slova Survive. Po ní ale přepnula do klasiky s provizorní základnou v meziprostoru a následným vytlačováním nepřítele z různých lokalit. Občas nějaké to dilema komu pomoci a komu ne a s tím bohužel spojený i zvětšující se divný pocit nedotaženosti. Když vám velitel do rádia dá najevo, že vaše rozhodnutí se mu rozhodně nelíbilo a pak se po návratu na základnu nestane nic, tak to ve vás dojem jen utvrdí. Po pár trápeních s velením AI se konečně přiblížil závěr a s ním první velký zvrat s Millerem, který mne osobně hodně navnadil na třetí část. Do té doby čistě militantní kampaň nabere dalšího neznámého rozměru.

A pak konečně přišla třetí část – Win. Mise za NATO mne přiznávám bavily asi nejvíce. Je v nich cítit už minimálně technologická vyrovnanost s nepřítelem a mise neobsahují tolik dlouhých přesunů jako první dvě části a mají svižné tempo. Podivné mi snad přišlo jen střídání, kdy občas hráč velí a pak je zase jen pěšákem, ale hlavně jsem nepobral celkový úvod, kdy Kerry dostane pro mne nepochopitelnou čočku od velitele. Začínal jsem mít dojem, že mi něco uchází. Pak přichází zemětřesení a vy rychle hrajete mise jednu za druhou a snažíte se vytlačit nepřítele z Altisu a čekáte, že konečně zjistíte, co se to tu ještě děje. Závěr se pomalu blíží, Miller se vrací, já si ze dvou konců volím ten s ním a amfiteátrem (kdo by jej taky nevolil?) a … namísto odpovědí, které si podle mne zasloužím a namísto očekávaného nastolení aha momentu se dostavuje wtf moment a přichází titulky. Ten pocit při nich se těžko popisuje. Přemýšlíte nad tím, co se snažili autoři říct, ukázat a snažíte se zachytit nitky jejich myšlení. Uvažujete, zda jste fakt tak hloupí nebo zda se z vás jen někdo nesnaží hlupáka udělat. Vybavujete si jednotlivé části, které si pamatujete a dáváte si je dohromady, zda vám nedají nějaký větší smysl. Ale nakonec prostě pocítíte, že chcete vědět víc! Nevím, zda to byl záměr, či výsledek designu kampaně, ale takový závěr by mne vůbec neuspokojil. Jenže pak po závěrečných titulkách přijde ještě jedna mise. Lituji těch, co hru ve vzteku při titulkách vypnuli. Poslední mise po závěrečných titulkách přichází a vy doufáte, že teď to musí přijít. A nepřijde. Poslední mise je dobrá, zajímavá, pěkně udělaná, můžete v ní skutečně i něco málo zjistit, pokud jste tedy dotyčné místo již předtím neprohledali, ale samotná mise je nastavená tak, že vaše úmrtí ji okamžitě ukončí a tím wtf pocit ještě umocní. Osobně si myslím, že když ne hlavní hrdina, tak rozhodně hráč si zaslouží lepší a širší vysvětlení. Poslední dvě mise by si buď zasloužily předělat nebo doplnit o vysvětlení pro ty, kteří si všechny střípky nedokážou spojit. říká se, že tvůrci často podceňují inteligenci čtenáře a přeceňují jeho znalosti. Bohužel tady se podle mne na horším výsledném dojmu zřejmě podepíše i fakt, že většina lidí hrála kampaň v průběhu půl roku a nepamatují si, co bylo třeba zmíněno o tom, co se mělo stát v Turecku (Deployed under the auspices of a swift humanitarian response, Turkey – decimated by a series of devastating and unprecedented natural disasters – fell within months to ruthless Iranian Armed Forces). Dokázal bych si představit nějaké rekapitulační video odhalených zásadních informací či závěrečné video zobrazující, co se stalo s oním přístrojem nebo jak dopadly ostatní postavy. O nějaký epilog si kampaň vyloženě říká!

Viděli jste seriál LOST a jak skončil? Tak podobný dojem jsem měl i z konce Východního větru. A asi ne náhodou jsem si vzpomněl i na podivný zvrat v Armed Assault s královskými jednotkami střílejícími civilisty. Ve skutečnosti to tehdy měli být převlečení OPFOR vojáci, což v původní verzi snad nikdo nepochopil.

Mám obavu, jak závěr Východního větru hráči přijmou.